Známý český kuchař Petr Stupka se zastavil do Havířova, aby ukázal místním občanům tipy a triky z jeho kuchyně. Redakci Havířov ŽIJE poskytl unikátní rozhovor, který je velmi inspirativní.
Petra Stupku znají diváci primárně z účinkování v televizi, například z pořadů Tescoma prima vařečka, Párty s kuchařem, Receptář, Hobby naší doby, Polopatě, a také z Českého Rozhlasu, kde má vlastní pořad Kuchařské čarování Petra Stupky.
Petře co dalšího, kromě vystupování v českých médiích děláte?
Dělám různé akce, akcičky, jako zrovna teď tady tu v Havířově v Železářství Bobošík. Dříve jsem jezdil hodně po republice cik cak. Támhle na tu akci, pak zase na tamtu. K tomu jsem vždy vymýšlel nějakou zvláštnost, aby to bylo něco nového pro ty lidi. Něco, co třeba neznají. Takže tohle dělám do dneška, ale těch akcí už objíždím málo se dá říct. Vedle těch akcí dělám pro zájmový skupiny a firmy recepty, fotografie a návodný videa. Teď dokonce vymýšlím novinku, a to gastrokomiks.
Gastrokomiks? Co si pod tím můžou naši čtenáři představit?
No já jsem původně nechtěl být kuchařem, já jsem měl ambici, že se stanu nejdřív teda rozhlasovým reportérem, protože kecám divoce. Dar řeči jsem prohluboval důvěrně už dávno. Ale protože jsem chodil na konci 60. let do kostela, tak jsem měl v papírech u vysvědčení napsáno, že můžu jít do učení. Takže díky tomu jsem se stal kuchařem. Ale původně jsem chtěl právě malovat obrázky a písmena. Dělat grafiku, komiksy a takovýhle věci. Tak proto chci tyto dvě věci spojit. Malování a jídlo. Chci pomocí komiksu namalovat, jak uvařit jídlo.
Dočetla jsem se, že váš sen je být blogger. S tímto snem jste v jaké fázi?
No teď jsem začal jak s blogem, tak se sociálníma sítěma. Už jsem i na Instagramu i na Facebooku. Chci zde dávat videonávody o vaření, recepty, prostě mou tvorbu. Svoboda internetu je totiž úžasná. Člověk může psát a přispívat odkudkoliv a díky telefonům okamžitě. Můžete říci lidem „Hele tady zrovna jsem a tohle jím.“, což je úžasný.
Tohle vše, co jste uvedl je tedy váš splněný sen?
Ten splněný sen je hlavně v tom, být svobodnej. Že když mě někdo požádá, abych někam jel a něco dělal, tak se podívám do diáře a řeknu ano nebo ne. Nemám to takový to povinný, že teda musí člověk. Samozřejmě je to i tím, že mám už odrostlý děti, takže člověk pro tu svoji potřebu a spotřebu potřebuje i míň peněz. Já nemám takovou tu zálibu, že bych si každý měsíc potřeboval koupit nový boty. Rozumíte mi. Takže člověk už potřebuje relativně málo a nepotřebuje už ten objem peněz jako když byli děti na škole. To se člověk samozřejmě snaží a maká a maká, aby na to vydělal. Ale teď jako opravdu jsem za to rád, že jsem dokázal se takhle zastavit a být svobodnej.
No to právě říkám taky. Za co je lepší platit, než za svobodu. Pořád je lepší mít méně peněz a být svobodný, než mít spoustu peněz a být pořád v práci.
Přesně tak. Úplně přesně jste to řekla.
Co říkáte na Havířov? Jak se Vám tu líbí?
Já jsem tady asi tak po čtvrtý nebo po pátý a mám radost z toho, že když jedu Havířovem, jak je to opravený. Z toho mám radost, fakt mám radost, že je to město opravený. Protože jsem Havířov zažil poprvé ještě za totality, kdy jsem jezdil na takový pravidelný vandry po republice s kamarádama. A to jsme tady tehdy byli a z toho Havířova čpěl ten socialismus. Takový ten kus Ruska koukal z Havířova. A vadilo mi to. A dneska mi to nevadí, dneska se mi to líbí. Dneska tudy jedu a líbí se mi ty bloky. Je to upravený, jsou tam obchody a žije to tady.
Je něco, co by jste chtěl vzkázat lidem?
No nejspíš větu, kterou mám fakt rád. Každý den můžeme začít znovu. Nikdy není pozdě.
Autor: Veronika Sluníčková
